4. neděle velikonoční 2024, 21. 4. 24
Dnešní Boží slovo nám ukazuje Boha jako ochránce. V první čtení a v žalmu jsme slyšeli, že Bůh je jako „kvádr (kámen) nárožní“. Víme, že takový kvádr (kámen) chránil budovu před poškozením. V evangeliu sám Ježíš o sobě říká, že je dobrým pastýřem, který chrání své stádce před vlky. A v druhém čtení apoštol Jan připomněl, že jsme dětmi Boha a pokud jsme dětmi, tak spoléháme na to, že jako každý dobrý rodič, On nás bude chránit před jakýmkoliv zlem. Bůh nárožní kvádr – Bůh pastýř – Bůh pečlivý rodič – Bůh ochránce.
Víme, že během života můžeme narazit na různé druhy nebezpečí: politické, militární, zdravotní ale to nejdůležitější je nebezpečí, které ohrožuje lidského ducha a srdce člověka. Strach, který ovládá naše srdce a naše myšlenky. Když nejsme schopní klidně vnímat realitu. Jak často tento strach dokáží zneužít všelijací političtí podvodníci: populisté, nacionalisté, zkorumpovaní politici nebo političtí podnikatelé. A nejenom oni. Kolik je kolem nás šiřitelů strachu, osob, které se snaží nám vnutit myšlenku, že svět je v permanentním ohrožení. Kolikrát od takovýchto lidí slyšíme „chci mír“, ale nebude jim vadit nadvláda totalitárního státu a utrpení nevinných, kteří se ocitli v ohrožení nespravedlivého útoku. Takový „chci mír“ je naprostou kapitulací. Takové jednaní, podléhání takovýmto myšlenkám vede k útratě víry.
A přece Bůh nás nikdy neopouští! Bůh nás chce chránit a poskytnout nám útočiště – je náš ochránce. Nemusíme žít v úzkosti, nemusíme podléhat zlým, černým myšlenkám.
Proto jsme v úvodní modlitbě prosili: Bože, posiluj nás – slabé stádce.
Posiluj nás ty sám Bože a posílej nám do našich životních cest lidi, kteří nám budou pomáhat překonat strach a obnovit důvěru v tvou ochranu. A pokud já uvidím člověka, kterého ničí strach, dej mi Bože odvahu, abych mu pomohl, abychom si navzájem byli posilou a oporou.
2. velikonoční neděle – Svátek Božího milosrdenství, 7. 4. 2024
Měli jedno srdce a jednou duši. Nepřipadá nám první věta prvního čtení tak trošku pohádkově? Možná ano, ale také víme, že když se lidé na něčem shodnou, dokážou svorně tahat „za jeden provaz“, dokážou se obětovat, spolupracovat. Dokážou překonat rozpory, jsou schopní naslouchat, vytvářet jednotu, navzájem si pomáhat. Ať už to bude soužití v rodině, v zaměstnání, nebo činnost nějakého spolku atd. A přece to by také mělo platit o životě církve. A to na prvním místě. Však text, že „měli jedno srdce a jednou duši“ (dokonce měli společný majetek), je obrazem církve a ne spolku nebo firmy.
Dokážeme to také my? Křesťané 21. století? Tady u nás, ve Strážnici, v Petrově? Určitě jsou věci, které nás spojují a Bohu díky za ně. Ale také víme, že jsou v životě farnosti a církve věci, ke kterým přistupujeme lhostejně, bez zájmu, nedokážeme se víc zapojit, obětovat. A je to výzva pro každého z nás.
Odkud první křesťané čerpali sílu? Bylo to určitě takové začáteční nadšení – jako vždy, když něco začínáme: ať už první láska, první roky v manželství, první podnikatelské projekty, začátek činnosti nějakého nového spolku atd. Uměním je, aby to nadšení vydrželo delší dobu, ideálně celý život. Víme, že to jde. Radujeme se, když manželé v kruhu svých blízkých slaví 40. – 50. – 60. výročí společného života, když majitel firmy jej může úspěšně předat dědicům, když se opravuje památka, aby sloužila dalším generacím, když nějaký spolek pořád přijímá nové členy a vytváří zajímavé projekty atd. A to stejně platí pro církev.
Už 21. století jsme tady a i přes všechny problémy, neochotu, selhání či nevěrnosti členů církve, ona tady pořád je (a bude) a to nejenom v evropském měřítku, ale celosvětově. To je Ježíšův příslib, jenom, že my – lid církve – se máme snažit o to, abychom to dědictví předali v dobrém stavu. Určitě pomáhá všechno, co upevňuje naši víru. O tom jsme slyšeli ve druhém čtení: „to je vítězství – naše víra“. A Ježíš nám dnes opakuje: „Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili“. Blahoslavení znamená šťastní. Jsme opravdu šťastní, že jsme věřící, a že patříme do společenství církve? Je na nás vidět to štěstí, ten křesťanský elán? Jsme pro dnešní svět, pro naše strážnicko – petrovské okolí přesvědčiví, že víra má smysl?
Velikonoce jsou svátky víry. Prostředí, kterému říkáme „nevěřící“, je pojmenovalo „svátky jara“. Nezlobme se na toto pojmenovaní; vůbec se nezlobme na nekřesťany – už dost bylo páchaného zla, když křesťané násilím, netoleranci a pohrdáním dávali najevo ostatním svou falešnou a nelidskou povýšenost. Svátky jara znamenají svátky nového života, toho životního elánu, který nám tak často schází, který nám chybí. Ano, potřebujeme život! Život, který není za trest, ale který překypuje vírou, nadějí a láskou.
Dnes se církev odevzdává Božímu milosrdenství. Bohu nejvýš laskavému a soucitnému. Svátek Božího milosrdenství. To je to nejdůležitější svědectví, které potřebuje dnešní svět – milosrdenství. Naše milosrdné srdce, slova a skutky. Bez toho nikdy nebudeme přitažliví, bez toho nebudeme věrohodní. Pokud je v nás důvěra v Boží milosrdenství, v odpuštění, které nám nabízí Bůh, proč nechceme šířit milosrdenství dál. Proč dar Božího slitování „brzdíme“? Prosme, aby Pán den co den obnovoval nás darem milosrdenství a abychom tento dar předávali všem zraněným, nepochopeným, nemilovaným, nešťastným, chudým na těla a na duši. Ať už nikdy z úst křesťanů nevycházejí slova, která budou ranit, budou zesměšňovat, slova nenávisti, netolerance. Už nikdy! Buďme k druhým vždycky dobří, i kdyby to nás mělo stát hodně sebezáporu a oběti, ale – věřte – bude to stát za to!
Vigilie a den slavnosti – Zmrtvýchvstání
„Není tady – vzali Pána z hrobu“. Opět jsou tady svátky plné překvapení. Nic není tak, jak si všichni mysleli, že bude. Není tady nic, o čem bychom mohli říci: vím a chápu. Zmrtvýchvstání se vymyká lidskému chápání a lidským představám o tom jak funguje život a smrt. Svět vnímá život jako pouhý okamžik a smrt jako definitivní konec. A přesto je v lidech touha po věčném mládí, po neustálé obnově života; lidé se ze všech sil snaží zvítězit nad stárnutím a nad samotnou smrtí. Nedokážeme si představit kolik finančních prostředků a kolik lidské vynalézavosti se věnuje těmto účelům. „Být věčně mlád“. To nejsou pouhá slova písně, ale jakési vyznání „víry“ moderního světa. „Být věčně mlád“. A křesťan se tomu vůbec nemusí smát, ba může s těmito slovy naprosto souhlasit a říci: To je moje víra! To je moje naděje! On vstal z mrtvých, abych já mohl žít! Život je nekonečným příběhem a tento příběh je v rukou toho nejlepšího režiséra: v rukách samotného Boha. V tomto božím scénáři je život na prvním místě. Křesťan je člověkem života a ne beznaděje, pesimizmu, skleslosti, nedůvěry, opovrhování. Křesťan se umí radovat ze života a užívat života. Křesťan ví, že život je to nejlepší co nás mohlo potkat a ví, že život trvá. Pokud věřím. Pokud ne, tak budu jak ti nešťastníci, kteří hleděli na prázdný hrob a ničemu nerozuměli. Chci žít plnohodnotný život nebo pouze tupě zírat do vzduchoprázdna a nesmyslně se trápit, tím, že neumím přijmout život jako dar?
Velký pátek
„Všichni jsme bloudili jako ovce, každý šel svou vlastní cestou“. Nepřipadá vám, že proroctví Izajáše je pořád aktuální? Počítáme ještě vůbec s Bohem? Není pro nás pouhým strojem na plnění přání? Není pro nás pouze záchrannou vestou, když se potápíme v starostech? Je pro nás rádcem, oporou, hlasem svědomí, majákem? Kříž se tyčí uprostřed světa jako maják a vyhledáváme jej? Směřujeme svůj zrak a pohled na boží světlo zářící z kříže? Bloudíme, jdeme vlastní cestou, jak často nepočítáme s Bohem a ani s druhým člověkem. Uzavíráme se do našich vlastních představ o světě, o životě, o víře. Nehledáme porozumění, a to nejenom s Bohem, ale také s druhým člověkem. Všichni naříkáme jak je svět sobecký a neděláme nic, aby se to změnilo. Všechno kritizujeme, komentujeme, hodnotíme. Sociální sítě překypují nenávistí, nepochopením, netolerancí; každý si myslí, že má právo komentovat všemožné a nemožné. Slovo už nemá svou hodnotu, a proto není divu, že nepočítáme se slovem života, se slovem Boha. Pouze já a moje slovo. Bloudíme, jdeme vlastní cestu. Myslíme na to, že nám Bůh skrze kříž Syna nabízí novou šanci, že kříž a trpící Syn je pramenem a prostředníkem smíření, porozumění, blízkosti a láskyplného objetí? Hledáme ještě lásku? Dokážeme se zříci sobectví a vydat se na cestu za majákem, za křížem, kterého světlo nás chce osvobodit z otroctví nelaskavosti, pýchy a pohrdání? Budou pro nás letošní Velikonoce svátky svobody?
Zelený čtvrtek
„Bylo to při večeři“. Všechno připraveno podle židovských zvyků, horní místnost (večeřadlo) kde se shromáždili apoštolové kolem Ježíše. Všechno probíhalo podle tradice, až najednou Ježíš udělal něco jinak. Za prvé začal svým učedníkům umývat nohy. Úkol, který měli na starosti služebníci a ne pán. A pak vzal kousek nekvašeného chleba a prohlásil ho za svoje tělo, vzal košer víno a prohlásil je za svoji krev. Na znamení společenství se sám o sebe rozdělil. Bůh se nám nabízí tak prostě a důvěrně: umývá nohy a nabízí pokrm. Tak jednoduché gesto lásky. Potřebujeme ještě nějakou nápovědu, co máme dělat?
My, kteří přistupujeme ke stolu Páně. Jestli Eucharistie proměňuje naše životy? Není zapotřebí množství slov, ale konkrétní skutky lásky. Láska, která není pohádkovou procházkou růžovou zahradou, ale je každodenním, trpělivým snášením charakteru partnerů, potomků, známých. Láska, která se celý život učí, že milovat znamená sloužit, být nablízku, být ochotným. Láska, která se zde – u oltáře – snaží pochopit, že milovat znamená nemyslet na sebe, znamená odpouštět, znamená pomáhat, znamená mít slovo útěchy a přijetí druhého. Láska, která je jako most, který spojuje a usnadňuje život. Láska, která každodenně objevuje význam slov: prosím, děkuji, promiň. Láska, která bude vytrvale čekat a bude se těšit ze setkání, políbení a objetí. Láska, která nakrmí nejenom duši, ale také tělo, láska, která nebude umývat pouze nohy, ale bude především očišťovat naše myšlenky a úmysly. Láska, která ví, co jsou to slzy bolesti, když není opětovaná, láska, která se krmí nadějí, že zítra bude líp.
Jan Skácel v básni Sídliště uvedl slova, která viděl na zdi: „Bez tebe nejsem nic / jediná / něžná lásko“. Pod těmito slovy se můžeme podepsat všichni, a to jak ve vztahu k lidem, tak ve vztahu k Bohu: „Bez tebe nejsem nic“. Ale tato slova nám důvěrně říká Bůh – Láska, která si zamilovala člověka a také tobě dnes Bůh říká: „Bez tebe nejsem nic“. Pamatuj na to kdykoliv budeš přistupovat ke stolu Eucharistie.
Květná neděle 2024
„Sám sebe se zřekl“. Toto stručné vyjádření z dnešního druhého čtení vyjadřuje celou podstatu velikonočních svátků, které dnes zahajujeme. Bůh, který přijal postavení služebníka. Bůh, který nic nenechavá pro sebe, ale celý je pro nás. Kvůli nám podstoupil nespravedlivá muka, výsměch a ponížení. Všechno pro nás a místo nás. Pokusme se během těchto velikonočních dnů si to ještě víc uvědomit.
Velikonoce jsou tím nejdůležitějším, nejpodstatnějším časem během celého církevního roku. A jsou tím také pro nás – osobně? Dokážeme se během velikonočních obřadů soustředit na toho, kterého budeme vzpomínat? Budu mít čas pro velikonoční obřady, adoraci v Getsemanské zahradě nebo u Božího hrobu? Budu se chtít hluboce ponořit do biblických textů těchto dnů? Nebudu prožívat Velikonoce „tak jako vždy“? Udělám něco, aby letošní Velikonoce byly výjimečné? Nebo se budu soustředit pouze na to, abych nezapomněl umývat okna či naplánovat velikonoční besedy, výlety a návštěvy? Jsou to dobré věci, ale jsou opravdu tak důležité jak si myslíme, nebo jak nám to chce vnutit svět? Jak jsem přijal dar misijní obnovy, dar velikonoční zpovědi, dar postní doby? Byly pro mě povzbuzením, abych se ještě lépe připravil na Velikonoce?
Bůh se stal služebníkem, stal se obětí, abychom byli svobodní a žili život, který pramení z Boha a směřuje k Bohu.
Pořád si myslíte, že kraslice, pečení beránci a všechny ostatní chuťovky, že jarní výzdoby dveří a domácností mají větší hodnotu, než úděl Služebníka, který byl a je tady pro nás?
5. postní neděle 2024
Vstupujeme do poslední části postní doby. Už jenom pár dnů nás dělí od opětovného celebrování utrpení a smrti Ježíše. A proto nám dnešní Boží slovo připomíná, že také On – Ježíš, Bohočlověk, nebyl ušetřený strachu a úzkosti. Před chvílí jsme v evangeliu slyšeli Ježíšovo vyznání: „Nyní je moje duše rozechvěna“ – ostatní překlady: Jsem teď sevřen úzkosti (Bible 21); Nyní duše má zkormoucena jest (Bible kralická); Nyní je má duše zneklidněna (Bible jeruzalemská); Nyní je má duše znepokojena (Studijní překlad Bible). Rozechvění, úzkost, neklid, nepokoj. Kolikrát jsme my byli naplnění stejnými city? Moderní věda nám jasně říká, že všechny tyto city mají obrovský vliv na naše vnímání světa, lidí, vztahů, politiky, společnosti a především sebe sama, ale také na vnímání náboženství a osoby Boha. Velkým problémem je, když lidé (hlavně mladí) podlehnou těmto deprimujícím pocitům. Není žádné tajemství, že takové chování vede k psychickým nemocím anebo může (bohužel) vyvrcholit pokusem nebo sebevraždou. Co nám může pomoci? Za prvé vědomí toho, že těmto pocitům nebyl ušetřen ani Bohočlověk – Ježíš. Apoštol Pavel nám v druhém čtení připomněl: „Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti“. Za druhé nám může pomoci poslušnost Bohu. Ale co je to poslušnost? První co nás napadá – je to poslouchání příkazů a nařízení. Ale křesťanská tradice vnímá poslušnost jako důvěru a odevzdanost. Ano, může nám pomoci důvěra, že nebudeme zklamaní. Minulou neděli jsme si řekli, že Bůh je vždy na naší straně. Nikdy o tom nepochybujme. Často podléháme těmto negativním pocitům a stavům, protože nám chybí důvěra a odevzdanost. Ježíš – vědomý svého poslání, včetně přijetí utrpení – vyjádřil strach a zároveň je naplněný důvěrou, že vše, co chce Bůh dobře dopadne. Apoštol nám připomněl: „(Ježíš) byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu“. Uctívat znamená důvěřovat. A proto jsme dnes slyšeli slova žalmu: „Stvoř mi čisté srdce, Bože! / Vrať mi radost ze své ochrany / a posilni mou velkodušnost.“ Mistr Jan Hus, několik měsíců před svou mučednickou smrtí, takto psal přátelům v Praze: „Proste za mne Pána Boha, ať se mnou chce zůstávat. Jedině v něm mám naději a v našich modlitbách k němu, že mi dá vytrvat v milosti Boží až do smrti“ (8. 1. 1415). Ať naši velkodušnost a odevzdanost posiluje vzájemná, přímluvná modlitba. Modleme se za sebe. Modleme se za všechny, kteří procházejí obdobím úzkosti a strachu. Nikdy, nikdy se jim neposmívejme. Náš rodák – otec arcibiskup Jan – ve své knížce V tichu přiznává: „Míval jsem problém opravdové důvěry v Boha, bál se utrpení. Kázat jsem o tom uměl, ale ne dost hluboce to žít. Důvěra roste jen díky lásce“. Pamatujme: cesta ze stavu neklidu vede (kromě pomoci odborníků) skrz důvěru, modlitbu, blízkost – přátelství, odevzdanost a lásku. To je ta nejlepší cesta k velikonoční radosti a vítězství.
4. postní neděle 2024
Dnešní liturgie nám připomněla 137. žalm. Jeho nejznámější zhudebnění známe v podání skupiny Bonny M. „Rivers of Babylon“ (na okraj: víte, že tato písnička, která po dnešní den „frčí“ na diskotékách je z roku 1978? má už více než 45 let). Zajímavé je, že tento „smutný“ text se stal základem jednoho z největších diskohitů všech dob. Ale pokud budeme příběh žalmu pozorně číst až do konce, tak zjistíme, že kromě slz a stesku po milovaném Jeruzalémě, je tam hluboké vyznání víry. Je tam vyznání, že láska k Jeruzalému pomáhá překonat bolest z rozluky, bolest z babylonského zajetí, ve kterém se ocitl celý židovský národ. Víra jim pomáhá překonat deprimující pocit zotročení cizím národem. Tímto žalmem vyjadřují svoji víru a naději, že jednoho dne se vrátí domů, kde opět budou svobodní a šťastní.
V dnešním evangeliu jsme slyšeli podobné poselství, které nám může pomoci překonat všechny naše bolesti: „Bůh tak miluje svět, že poslal svého Syna, aby všem zvěstoval naději věčného života. Kdo věří, není souzen!“. Víra nám napovídá: „Přijde den, kdy budeš zbaven všech svých strachů, pout, úzkostí a nejistot“. Neboj se, jen věř. Proto se dnešní neděle nese v duchu radosti – název této neděle je „Vesel se!“ (latinský Laetare). Však apoštol Pavel nám v druhém čtení připomněl: „Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou – Milostí jste spaseni!“. Potřebuji ještě nějaké povzbuzení? Žijme s vědomím, že Bůh je na naší straně.
Polský kněz a básník Jan Twardowský ve své knížce Dvanáct slov (je přeložena do češtiny) píše: „Radost, že každý, kdo se postaví na jeho stranu, vždycky jednou zvítězí, bez ohledu na to, jestli dosáhl vlastních triumfů. Radost z toho, že Boží věc vždycky vítězí“. Je to krásný úkol – žít víru s chutí a s radostí, ne víru pověrčivou a bojácnou.
Takovou víru přeji každému z nás.
1. postní neděle 2024
Když jsem poprvé (v úterý) otevřel a přečetl dnešní biblická čtení, tak mě napadla myšlenka: Bůh je neuvěřitelně (až k nepochopení) laskavý a shovívavý. V prvním čtení jsme slyšeli Noemův příběh. Bůh po potopě (která byla následkem nerozumného chování tehdejších obyvatel světa; Bůh jim nabízel možnost změny) uzavírá s lidstvím smlouvu a znamením smlouvy je duha: „Toto je znamení smlouvy (…) pro všechna příští pokolení. (…) Když bude na oblaku duha, pohlédnu na ni, abych si připomněl věčnou smlouvu mezi Bohem a každou živou bytostí na zemi“. Pamatujme na to kdykoliv uvidíme duhu! Je pro nás znamením Boží přízně. Kolik těchto úkazů už lidstvo vidělo na obloze? Ani my nejsme schopní spočítat všechny duhy, které jsme viděli za svůj život. Dejme k tomu, že já jsem jich viděl za svůj život stovky, a to se domnívám, že i tak snižuji tento odhad. Tolikrát mi Bůh dával najevo, že na mě myslí, že mě má rád, že je mi nablízku. Samozřejmě, Bůh mi zjevuje svou lásku nejenom prostřednictvím duhy. Je to dar každého nového dne, je to dar úsměvu nebo dobrého slova, pozdravu, kterým můžu obdarovat ostatní nebo když je od nich mohu přijmout. Je to každý pohled na kříž, tak jak nám to připomněl Pavel v druhém čtení: „Kristus trpěl (…) spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem“. A proto je pro nás postní doba povzbuzením, abychom odstranili ze svých životů veškerou skepsi, skleslost, beznaději. V evangeliu jsme slyšeli, že Ježíš procházel celou Galileou a „hlásal tam Boží evangelium“. Evangelium znamená: dobrá zvěst, dobrá zpráva. Nikdy na to nezapomínejme! Jak to vyjádřil samotný Ježíš: „Nepřišel jsem soudit, ale nabídnout spásu“. V modlitbě po přijímání uslyšíme: „Bože, ty (…) živíš naši víru, upevňuješ naději a posiluješ lásku“. Snažme se tak prožívat tento postní čas, abychom pro ostatní byli svědky dobré zprávy – evangelia – která bude v dnešním světě obnovovat víru, naději a lásku. Buďme znamením Boží přízně. Sami se snažme čerpat sílu z evangelia, z víry v Toho, který přemůže veškeré zlo tohoto světa. Žijme život, který má smysl. Tak jak to vyjádřila známá píseň skupiny Black - Wonderful Life: Nepotřebuju utíkat a schovávat se / Život je úžasný, úžasný / Nepotřebuju se smát a brečet / Život je úžasný, úžasný.
Popeleční středa 2024
V úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme slyšeli, že „zahajujeme úsilí o svou duchovní obnovu“. Bohu díky za moudrost a zkušenost církve, která ví, že každý z nás potřebuje obnovu. Je tolik věcí, které nás unavují, často žijeme s pocitem, že nás už nic nového nemůže překvapit, že všechno vždy bude tak, jak jsme si zvykli, jak jsme se naučili, že všechno bude fungovat, tak jako doposud. Ale to není pravda! Každý den přináší nějaké překvapení. A přiznejme, že se často bojíme změn, neradi vítáme nečekané události. Chápu, pokud by to bylo nějaké nepříjemné překvapení, pokud nás zaskočí smutná nebo obtížná zpráva nebo změna. Ale pokud se jedná o věci, které nás mají vést k většímu dobru, povzbuzení, k nápravě nebo k obnově, tak se nemáme čeho bát. Možná dnešní ráno jsme se vzbudili s myšlenkou: „Zas popeleční středa – hlavně abych nezapomněl, že si dnes nesmím dát na rohlík šunku – co já dnes budu dělat? Však loni byla popeleční středa, zas je tady, co s tím? Nějak to zvládnu a za chvíli zas budu mít svůj klid a budu pokračovat ve starých kolejích“. S takovým přístupem, se hned na začátku postní doby předurčuji k neúspěchu. A přece apoštol Pavel nás dnes v druhém čtení upozorňuje, abychom nepřijímali Boží milost nadarmo. Ano, Bůh nám nabízí čas proměny. Poslední (nedělní) list otců biskupů nás upozornil, že postní doba nemá být časem smutného trápení, ale že se jedná „o skvělou příležitost k mimořádné zkušenosti s Bohem, který naplňuje radostí a pokojem srdce, která se mu otevřou“. Ano, pokud otevřu své srdce, pokud se nebudu bát obnovy, tak postní čas bude mít smysl. Křesťan nemůže být lhostejným člověkem, který bude opakovat: „nic se nezmění, obnova nemá cenu, nemá smysl se snažit“. Bohu díky, za každý dobrý (postní) skutek, za každé (nepatrné) postní předsevzetí, které nás přiblíží k Bohu a obnoví naše mezilidské vztahy. Samotný Ježíš nám dnes nabízí tří možnosti: almužna, modlitba, půst. Víme, že tyto prostředky obnovy mohou mít různou podobu: almužnou můžeme pomoci charitě, podpořit nějaký sociální projekt, za ušetřené peníze můžeme koupit kvalitní duchovní čtení; modlitba může mít podobu otevření Bible a přečtení každý den jedné věty z Písma sv. anebo společného putování ke křížům, které máme v nejbližším okolí; půst nemusí být spojený s omezením jídla (i když je to našemu tělu velmi prospěšné), ale může mít podobu omezení zvědavého prohlížení sociálních sítí. Mohou být různé podoby postní obnovy, kreativitě se nekladou meze. Hlavní je to, abych přijal tento čas jako příležitost k růstu, k obnově. Abych přijal postní čas, jako novou šanci. K tomu nám také budou pomáhat misie. Nebojme se si pro ně udělat čas, včetně toho, že mohu jednou kvůli misiím vynechat nějaké pravidelné aktivity, kroužky nebo tréninky. Prostě snažme se přijmout předvelikonoční čas, jako šanci a chtějme překonat naši neochotu, nebo strach ze změny, překonat lenost a pustit se do díla obnovy. A buďme pro sebe povzbuzením, pomáhejme si, fanděme si – pamatujme: obnova má smysl! To přeji sobě a každému z vás!
5. neděle v mezidobí, 4. 2. 2024
Biblické texty dnešní neděle nás ujišťují, že život, víra, vztah s Bohem a druhým člověkem mají smysl, pokud jsou naplněné přesvědčením, že život, víra a vztahy mají smysl a mají svou hodnotu. První čtení z knihy Job nás možná o tom moc nepřesvědčilo, když jsme slyšeli Jobův nářek nad životem: jsem jenom otrok, dostal jsem v úděl měsíce bídy, život je jako dech, mé oko nikdy neuzří štěstí. Jenom že chudák Job ještě neznal pravdu o spáse, o naději věčného života, neznal celou pravdu o Božím slitování a milosrdenství, které se plně projevilo teprve skrze život Ježíše. Ano, Starý zákon spoustu toho naznačuje, ale starozákonní lid neznal ještě celou pravdu. Teprve život a poselství Ježíše přinesly celou pravdu, ve světle které můžeme hodnotit náš život, víru nebo vztahy. Co Ježíš pro nás dělá? To jsme slyšeli v dnešním evangeliu: modlí se, je nablízku nemocným a trpícím, vytváří společenství – má kolem sebe své učedníky, uzdravuje a povzbuzuje, ale především navštěvuje různá místa, aby tam kázal radostné poselství. Dělá toho moc a dělá to ochotně, protože se ztotožňuje se svým posláním. Jak důležitá nápověda je to pro nás! Často nám chybí nadšení ze života a z víry, protože se neumíme ztotožnit s tím, jací jsme a co máme dělat. Kolikrát slyšíme (nebo, bohužel, sami vyslovujeme): kdybych mohl, kdybych uměl, kdybych tam byl; pořád jenom to „kdybych“ nebo „kdybys“. A přece život není o takovém teoretickém „co by bylo kdyby“, ale je to konkrétní realita, konkrétní poslání, povolání, úkol a dar. V druhém čtení jsme slyšeli svědectví apoštola Pavla, který říká: „Pro všechny jsem se stal vším.“ A všechno to dělá aby „získal podíl v dobrech evangelia“. Pavel pro víru a pro zvěstování evangelia děla všechno možné. Tomu se říká nadšení! Ví, že život a víru nedostal proto, aby si stěžoval, vyčítal nebo fňukal. Co my můžeme udělat, abychom v sobě obnovili nadšení ze života a z víry? Abychom se mohli ztotožnit s Pavlovým nadšením? Vraťme se k tomu, co dělal Ježíš: modlit se, být nablízku ostatním, ale také přijmout blízkost druhého, vytvářejme dobré vztahy a žijme v souladu s ostatními, povzbuzujme se navzájem, buďme si oporou a buďme radostní, tak jak nás k tomu zve evangelium – radostná zpráva. Jan Skácel v básni Dobré věci píše: „Z těch dobrých věcí miluji oheň … Z těch dobrých věcí miluji den … Z těch dobrých věcí miluji naši lásku …“. Oheň lásky, oheň, který zahřeje, den, který je darem a úkolem, žít přítomný okamžik. Tak jednoduché, ale zároveň náročné. Ale víme, že s jeho pomocí zvládneme všechno náročné a nebudeme toho litovat. Ano, žijme, věřme a milujme tak, abychom na sklonku života nelitovali, ale vzdávali Bohu a lidem díky.
2. neděle v mezidobí 2024 (14. 1. 24)
Jan Křtitel ukazuje svým učedníkům Ježíše. Ukazuje jim Beránka, který přišel smířit lidství se svým Otcem. Biblický obraz obětovaného Beránka dokonale znali všichni Židé; věděli, oč se jedná. Ale proč zrovna Jan říká Beránek člověku? Janovi učedníci už něco věděli o Ježíšovi: určitě to, že den před tímto setkáním jej Jan pokřtil v řece Jordánu; určitě museli vědět, že Jan je vrstevníkem Ježíše (starší o 6 měsíců) a dokonce je jeho příbuzný. Ale proč Beránek? Možná proto byli zvědaví (nebo zvídaví), šli za ním a první otázka, kterou Ježíš od nich uslyšel, zněla: Kdy bydlíš? Rovnou se jej zeptali na domov. Proč? Když někoho chceme pozvat domů nebo když nás někdo zve, tím si vyjadřujeme určitou důvěru, sympatii, porozumění. Jak to vyjadřuje přísloví: Host do domu, Bůh do domu. Však domů nepozveme zloděje, podvodníka nebo násilníka. A když někdo zradí naši důvěru a během návštěvy nám bude nějak ubližovat, velmi těžko jej pozveme příště. Doma se cítíme a jsme v bezpečí (alespoň tak by to mělo být). Proto nastávající apoštolové chtěli vědět, kde Ježíš bydlí, kde má domov. A zajímavé je to, že evangelista Jan přesně popisuje, v kolik hodin potkali Ježíše (bylo to kolem čtyř hodin odpoledne), ale nevíme, kde Ježíš bydlel. Evangelista Jan velmi podrobně popisuje události, kterých se sám mohl zúčastnit, tak proč nám nenapsal, kde Ježíš měl domov? Možná proto, aby nám ukázal, že Ježíš je všude doma. Bez konkrétního místa a přesné adresy. Jeho domovem byla nejenom Galileje, nejenom místa, která navštěvoval, nebo kam se rád vracel. Ježíš – protože je Beránkem, který se obětuje za celý svět – doma je všude. Celý svět je jeho domov a On chce, aby všichni lidé přijali jeho pozvání do toho domácího společenství, kterým by měla být církev. Někteří mi řeknou: Lukáši, naivní představa, církev a domov? Kolik z nás už slyšelo: Věřím v Boha, uznávám Ježíše, vážím si křesťanské kultury, ale církev? S ní nechci mít nic společného. Bůh ano, církev ne. Nebojte se, naivní nejsem, velmi dobře vím, co umí církevní bezdušná byrokracie ;-) Kdo za to může? Kdo nese zodpovědnost, za takovýto názor? Katoličtí fundamentalisti řeknou, že za všechno může zlý svět a církev nikdy neudělala žádnou chybu. O svatá naivito. Pokud my všichni, kněží a laici, neukážeme církev jako otevřený domov, kde místo má každý člověk, Ježíšovo poselství ještě dlouho bude bezdomovcem. Pokud neukážeme, že církev je azylem bezpečí pro všechny zraněné a hledající, tak ještě dlouho budeme vzdálení poselství Ježíše. Zeptal se už nás někdo: kde bydlíš? – ve smyslu – ukaž mi svou církev? Jsi na ní hrdý? Co děláš proto, aby církev byl přitažlivá a Ježíšovo poselství nakažlivé? Co jsme řekli? Jak jsme reagovali? Jsme živým domovem, prostorem setkávání a přijetí, místem kde se dobře cítím i když vím, že ne všechno v tom domě ideálně funguje, že někde zatéká, někde chybí nějaká věc, ale snažíme se společně ji najít a opravit chyby; anebo jsme muzeum, skanzenem, kde pouze obdivujeme minulost, a chraň Bůh, abychom zavedli něco nového. Co nám říká promluva papeže Františka, když řekl: „Často uvězněni v poutech zvykovosti, spoutáni řetězem svých obyčejů a děsíme se změn… budíme spíše dojem vlažnosti a setrvačnosti… Je to klerikální, formalistické, vyhaslé a zatvrzelé křesťanství…Buďme církví bez řetězů a zdí, v níž může každý vnímat přijetí a doprovázení“. Jasný obraz toho, jak bychom se neměli chovat, jsme slyšeli v druhém čtení, když apoštol Pavel vyčítá křesťanům z Korinu jejich incest, krvesmilstvo. Ano, on měl právo, když první jim zvěstoval evangelium a pak se snažil vysvětlit morální zásady, a některé z nich byly použitelné pouze v době starověku. A co my? Vytahujeme obušek moralizování a mlátíme všechny a všechno co není ve shodě s naší představou o pruderii a sexuální (často falešné) čistotě. Jasný příklad teď máme, když slyšíme všechny odpůrce nového papežského dokumentu o žehnání. Místo toho, abychom konstatovali, že z Říma přišel dokument, který potvrzuje učení církve o žehnání a že s jeho 45 bodů pouze posledních 10 je věnováno žehnání takzvaným neregulérním a homosexuálním párům, opět jsme se stali svědky často iracionálních útoků na papeže Františka. Místo toho, abychom v tom viděli novou šanci ukázat církev jako místo pro všechny, zas vytahujeme obušek moralizování a začínáme mlátit. Domnívám se, že takových (často) negativních příkladů jak z církvi neudělat domov, máme až až, bohužel. Pokud chci začít něco dělat proto, aby církev se stala domovem pro všechny, musím začít opakovat verše dnešního žalmu a vyjadřovat důvěru tomu, který dokáže změnit lidské smyšlení: „Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání“. Bože, vyslyš naše volání, zvlášť za všechny, kteří v církví nechtějí a nemohou vidět bezpečný domov, za všechny, kteří z církve dělají nepřístupnou pevnost, za všechny, kteří pěstují zatvrzelé křesťanství, za všechny, kteří se snaží a chtějí pomoct všem, kteří hledají cestu k Tobě.
