5. neděle v mezidobí 2025
Začnu slovy apoštola Pavla, které zazněly v druhém čtení: „Chci vám vyložit radostnou zvěst“. Pak Pavel vyjádřil své nejhlubší pocity a víru, díky které – jak jsme slyšeli – „jsem to, co jsem“. Sám přiznává, že pronásledoval církev a víme, že Pavel v té době (před obracením a přijetím křtu) byl velmi krutý vůči křesťanům; v jeho životopise nechybělo ani vraždění křesťanů. A přesto – díky Boží milosti – se stal Ježíšovým učedníkem.
Jak nesmírné je tajemství Božího milosrdenství, které z vraha a pronásledovatele učinilo apoštola a hlasatele Boží lásky. Ano, to je ta „radostná zvěst“. Bůh je milosrdný a odpouštějící, je dobrý a shovívavý, je laskavý a vstřícný.
Musíme si to velmi často připomínat, abychom ve svých srdcích nosili ten pravý obraz Boha. Ne jakousi falešnou a lživou karikaturu Boha přísného policisty, nelítostného soudce, dementního starce nebo neosobní vesmírné energie. Bůh je osobní a blízký.
Pravý obraz Boha jsme viděli v dnešním evangeliu, kdy Ježíš – na břehu jezera – říká Petrovi: „Neboj se“. Petr, vědomý si svých nedostatků a slabosti, řekl Ježíšovi upřímné vyznání: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný“.
Jaká by byla naše (lidská) reakce na takovéto vyznání? Snažíme se odpouštět, snažíme se být shovívaví? Nejsme náhodou rozsévači neodpuštění, pomluv, posmívání, pohrdání? Přece v postavě a ve slovech Petra se můžeme najít my všichni. Ano, to já – Lukáš Karpinski – říkám: „Pane, jsem člověk hříšný; Pane odejdi, nezasloužím si tvou lásku a slitování; nezasloužím si tvou přízeň“. Pro někoho, kdo nechápe vztah mezi milosrdným Bohem a hříšným člověkem, to bude důvod k výsměchu. Na štěstí Bůh reaguje způsobem, který nám lidem – často také nám, křesťanům – je velmi vzdálený. Vyjádřili jsme to v úvodní modlitbě, když jsme konstatovali: „Bože, nemáme oporu jinde než v naději na tvou milost“. Umíme se ztotožnit s těmito slovy? Nemáme oporu jinde než v Bohu a jeho milosrdné lásce. Kolikrát jsme už byli zklamaní lidských chováním, zranění lidskými slovy, kolikrát místo objetí a blízkosti druhého jsme se setkávali s nelaskavým zacházením? Pamatujeme, že máme víru a naději v Boží blízkost? Také nám, tobě, dnes Ježíš říká: „Neboj se, jsem s tebou, buď dobré mysli“.
Kdyby apoštol Pavel, obracený vrah a pronásledovatel křesťanů, se měl spolehnout na naše úsudky a na naše hodnocení, obavám se, že by nenašel mezi námi pochopení a oporu. Na štěstí Bůh je větší, nejenom než naše hříchy, ale také je větší než naše neochota přijmout druhého s jeho minulostí a s jeho zraněními. Bůh přijímá každého, bez rozdílů. Bůh s námi jedná jako s vrahem Pavlem a jako s nedůvěřivým Petrem. Nikdo a nic nás nemůže odloučit od Boží lásky, kromě našeho tvrdého a nedůvěřivého srdce.
Prožíváme jubilejní rok. Doufám, že ještě pamatujete, jak koncem loňského roku papež František otevřel svatou bránu ve vatikánské bazilice a pak otevřel ještě jednou: v římské věznici Rebibbia. Papež nám chtěl ukázat – a hlavně těm, kteří se tváří, že se jich odpuštění, milosrdenství a naděje pro druhého člověka, netýká – že otevřená brána ve věznici znamená mít otevřené srdce pro každého. Tak jako Bůh. Proto můj oblíbený skladatel, a člověk hluboké víry, J. S. Bach mohl do své známé sklady „Jesus bleibet meine Freude“ uvést tato slova: Ježíš věčná je má radost / v srdci mém je rozkoší / Ježíš tiší všechnu starost / života je mého silou vší / V očích mých je slunce záře / v duši blaha bohatstvím / Proto jména Ježíš z tváře / ani z vnitř se nepustím.
Uvedení Páně do chrámu (Hromnice) 2025
Mě v příběhu dnešního svátku uchvacují postavy Simeon a Anna. Víme, že oba byli pokročilého věku, víme, že své životy spojili s jeruzalémským svatostánkem, víme, že byli lidmi hluboké víry a zbožnosti. A k tomu musíme ještě přidat, že byli věrní a trpěliví. Nikdo jim nikdy neřekl, kdy konečně spatří Spasitele – Ježíše. Pouze Simeon měl příslib, že neumře, pokud neuvidí Ježíše. Ale neznali den ani hodinu toho setkání. Měli pouze víru, že Bůh splní své sliby. To jim stačilo. Nadevšechno důvěřovali Božím slibům. Věděli, že nebudou zklamaní. Museli pouze čekat. Ale nebylo to pasivní čekání, takové nudné nicnedělání. Víme, že oba se věnovali modlitbě, bohoslužbám, sloužili Bohu, tak jak mohli a jak uměli.
Nemůžou, ti dva, být pro nás inspirací? Možná budou pro někoho jakousi výčitkou, že naše víra ochabuje, stagnuje, nevzrůstá. Co nám může pomoci? Určitě prosebná modlitba prosby za dar živé víry. Ale také povzbuzení od druhé osoby. Simeon a Anna byli dva, nevíme, jestli se znali, ale určitě se museli potkávat v prostorách jeruzalémského chrámu, nevíme, jestli se „kamarádili“, ale určitě jejich duše byly spřízněné. Ano, vyhledávat pomoc od druhého, který možná ve víře je víc „aktivní“ než my.
Tak často slyšíme, že tvoříme jedno společenství, že jsme bratři a sestry v Kristu. Nejsou pro nás tato pojmenování pouhou fraškou, teoretickým pojmem, nicneříkajícím výrazem? Chci vidět v druhém osobu mně blízkou a oporou na mé duchovní cestě? Jestli já dokážu povzbudit, povznést, potěšit, poradit, pomoct?
Dnešní svátek je o světle. Našim světlem je Kristus. Ale my jsme těmi, kteří by měli vnášet to světlo do životů ostatních. Chceme být služebníky světla? Svět už dost je zaplavený posly temnot, skepse, nepřijetí, nevraživosti, netolerance. Pokud chci, aby se tento svět měnil k lepšímu, musím začít u sebe. Vroucně tě prosím, můj bratře a moje sestro: vyhledávej světlo, buď světlem, rozsvěcuj to co je v lidských příbězích ještě tmou. Tmou prohry, nelásky, zklamání, bolesti, slabosti. Buďme jako Simeon a Anna, buďme spřízněnými dušemi, které se nebudou muset bát druhého člověka, ale najdou v něm opravdového bratra a opravdovou sestru. Buďme k sobě laskaví, vroucní, odpouštějící, chápaví. Uvědomujeme si, jak by se náš život mohl postupně měnit k lepšímu, kdybychom se tady, ve farnosti, mezi sebou, tak k sobě zachovávali a jak by to mohlo ovlivnit naše okolí?
Jsme na eucharistii, kolem oltáře, jsme si tak blízko. Ať tato blízkost nezůstane pouze tady, za zdmi kostela, ale ať se šíří mimo kostel, v našich domácnostech, mezi sousedy, v zaměstnání. Buďme lidmi živé víry, opravdového odpuštění, statečné naděje a vytrvalosti.
Buďme světlem.
3. neděle v mezidobí 2025
Vraťme se poslední větě prvního čtení: „Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla“. Tuto větu pronesl kněz Ezdráš během slavnostního shromáždění, kdy Židé oslavovali návrat z babylonského otroctví. Konečně se mohli sejít k oslavě svobody a především k oslavě Božího působení. To On jim opět vrátil domov. Měli před sebou náročný úkol: obnovit království, uspořádat státní správu, provést potřebné (sociální a hospodářské) reformy, ale také se vrátit k náboženským tradicím, obnovit náboženského ducha, znovu uspořádat kult. Není divu, že se shromáždili na začátku těchto úkolů, aby společně naslouchali Božímu slovu. Chtěli (alespoň měli takové úmysly), aby slovo Boha bylo jejich průvodcem, ukazovalo jim směr, aby slovo Boha bylo základem každého jednání a jejich konání. Věděli, že před sebou mají obrovský a náročný kus práce a proto se je Ezdráš snažil povzbudit slovy „nebuďte zarmouceni“.
Kolikrát už jsme před sebou měli náročné úkoly, které nás obíraly o radost a elán?
Kolikrát jsme hledali světlo, nápovědu, radu?
Víme, že knihu Božího slova – Bibli – máme na dosah ruky. Můžeme ji mít vytištěnou, v podobě mobilní aplikace, nebo v počítači, a také jako nahrávku. Boží slovo je dostupné. Jednoduše dostupné. Nemůžeme se vymlouvat, že nemůžeme ji mít, že si nemůžeme dovolit mít knihu Božího slova. Dnešní neděle Božího slova nám to všechno připomíná. Máme dostupnou literaturu, která nám přibližuje biblické texty, na internetu můžeme najít zajímavá videa, která nám přiblíží biblické události, můžeme si poslechnout přednášky, které nám vysvětlují smysl biblických textů. To co potřebujeme, je prostě chuť otevřít Bibli a začít číst, začít rozjímat slovo Boha, začít se ním řídit v každodenním životě. Hledat v něm útěchu, světlo, radu, nápovědy, odpovědi. Během dnešního žalmu jsme opakovali refrén: „Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život“. V evangeliu jsme slyšeli, že samotný Ježíš – Slovo, které se stalo Tělem – nejenom, že zvěstoval slovo, ale také je četl, vracel se k slovu svého (a našeho) Otce. Mistr Jan Hus ve svém výkladu modlitby Otče náš psal: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Věz, že je trojí chléb: jeden, který živí tělo, druhý Slovo Boží, které je v Písmu svatém a chléb života – přijímání“. Chceme krmit svou duši pokrmem slova Boha? Nebo chceme se přecpávat lidskými slovy, která tak často zraňují, ponižují, zneklidňují? Bohu díky, pokud jeho slovo bude proměňovat naše slova, tak aby se stávaly slovy víry, naděje a lásky.
Bohumil Hrabal ve sbírce svých povídek Slavnosti sněženek vložil do úst „Pana Kakra“ tato slova: „Postůjte pět minut před zrcadlem, ve kterým se holíte, a dívejte se sám na sebe, postůjte dvě minuty denně před zrcadlem svý duše, postůjte denně jednu minutu před zrcadlem svého zrcadla, před svým Bohem“.
Přeji, abychom každý den našli (alespoň) minutu, dvě na setkání s Bohem v Jeho slově.
2. neděle v mezidobí 2025
Dnešní evangelium nám ukazuje první Ježíšův zázrak – proměnu vody ve víno. Určitě o této události už jsme slyšeli hodně promluv: proč na svatbě, kolik litrů toho vína bylo, co tam Ježíš vůbec dělal atd.
Dnes chci poukázat na samotnou materii zázraku: voda a víno.
Voda je symbolem očisty, znovuzrození, obrácení a víno je symbolem požehnání, Boží přízně a radosti. Voda a víno nám ukazují podstatu duchovního života: skrze křest jsme znovuzrození, zváni ke každodennímu obrácení a očisty od našich poklesků, abychom mohli žít radostný život naplněný Božím požehnáním a Boží přízní.
Pokud budeme takto chápat smysl života a křesťanského povolání, budeme (a zůstaneme) na dobré cestě. Angelus Silesius, barokní mystik a spisovatel mého rodného Slezska napsal: „Hřích páchne nelibě, pokání sladce voní, ctnost rovně cestou jde a neřest kulhá po ní“.
Jestli vůbec vnímáme to, že jsme zahrnutí Božím požehnáním, že den co den se můžeme snažit o změnu mravů a smýšlení, že Bůh nám dopřává milost obrácení? Bůh je nám nablízku, tak jak jsme to slyšeli v prvním čtení: „Budeš (…) v dlani svého Boha, (…) nebudeš opuštěná a osamělá, (…) tvůj Bůh se zaraduje z tebe“.
Kolikati trablům a neštěstím bychom mohli předejít, kdybychom si uvědomili, že Bůh není vzdálený nebo nechápající, ale že je milujícím a vnímavým Otcem a Přítelem.
Velmi, ale velmi potřebujeme měnit naše smyšlení a vnímání Boha, světa a ostatních lidi, abychom se nestali znecitlivělými a nelaskavými.
Ano, každý z nás potřebuje obrácení, potřebuje se vydat na cestu očisty. Pokud někdo tvrdí opak, že nepotřebuje obrácení, že on nedělá žádné chyby, že nepotřebuje změnu, že obracení je pro zatvrzelé hříšníky, ten ještě neobjevil podstatu křesťanského smýšlení. Všichni jsme zváni, abychom přijali dary vody a vína, dary očisty a požehnání. Abychom byli pro sebe povzbuzením.
Tak jak to vyjádřil Karel Čapek: „Nečekat, že se ti Bůh zjeví v záři blesků a slávě nebeské, nýbrž v podobě člověka“. Proto apoštol Pavel nás v druhém čtení vybízí, abychom si navzájem sloužili rozmanitými dary, kterých se nám dostává: dar víry, dar moudré mluvy, dary formulování nejhlubších myšlenek, dar uzdravování, dar rozlišování. „Dary jsou rozmanité, ale je pouze jeden Duch“.
Jakými duchovními a hmotnými dary mohu sloužit ostatním? Vraťme se k dnešnímu evangeliu: Ježíš vykonal zázrak, ale bez přímluvy Marie a služby služebníků, by ten zázrak možná nevykonal. A proto neříkej: nemám nic co bych mohl darovat ostatním. Buď jako Marie, která se přimlouvá a jako služebníci, kteří dělají to, co by ostatní vůbec nenapadlo. Každý nepatrný skutek a dar ve prospěch ostatních, bude odměněn. O tom nikdy nepochybuj.
Čerpej vodu i víno, snaž se čerpat Boží dary plnou hrstí. Vždy měj na zřeteli, že Bůh pomáhá zkroušeným a pokorným srdcím.
Křest Páně 2025
V úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme prosili: „Dej, ať všichni, které jsi přijal za děti, zůstávají v tvé lásce“. Skrze křest jsme Božími dětmi. Tuto pravdu si musíme často připomínat. Zvlášť během jubilejního, svatého roku. Tak často zapomínáme na náš křest, který se pro každého pokřtěného stal branou do společenství církve. Během křtu každý pokřtěný uslyšel, to co zaznělo nad vodami Jordánu: „Ty jsi můj milovaný Syn / Dcera, mé milované dítě“.
Jestli žijeme s vědomím toho, že jsme neustálé milováni, že Bůh neodvolává své rozhodnutí?
Jestli je vědomí našeho křtu naší posilou a útěchou?
Jestli si připomínáme náš křest a děkujeme za něj?
Pamatujeme si datum našeho křtu? Jestli jsme už někdy, na výročí našeho křtu, poprosili o odsloužení mše sv. „na poděkování za dar křtu a za obnovu křestních darů“?
Jestli si uvědomuji, že darem křtu je zahrnuto nespočetné množství osob všech jazyků, kultur a generací.
Jestli si uvědomuji, že křest přesahuje, to co teď a tady a že je svorníkem spojujícím minulost s budoucností?
Že naše křty mají sjednocující prvek? Ano, sjednocující prvek.
Díky křtu nikdo z nás nemůže říci: jsem lepší, jsem víc milovaný, jsem zvláštním způsobem vyvolený. Pokud si něco takového myslíme, tak zrazujeme naše křestní sliby. Pokud v našich srdcích vítězí pýcha a egocentrismus, nejsme hodni daru křtu. Bohužel, tak často se věnujeme zajištění našich hmotných majetků, bohatství, našemu postavení, sociálním kontaktům, povyšování, elitářství, že si ani neuvědomujeme, jak se vzdalujeme daru křtu a tak se stáváme křesťany „dle matriky“. Ano, máme křestní list, ale to je všechno. Přitom si myslíme, že ti, kteří už nechodí do kostela, to jsou nominativní křesťané, křesťané z názvu. Mnohem horší jsou ti, kteří jsou v kostele, ale jakoby tady nebyli. Jejich srdce je Bohu vzdálené, vzdálené ostatním pokřtěným. Jejich myšlenky směřují ne k Bohu, ale k vlastnímu prospěchu, hlavně materiálnímu a hmotnému. Jejich myšlenky nejsou soustředěné na modlitbu, na naslouchání Božímu slovu, na stůl Těla Páně, ale na požitkářství a na sebechválu.
Křest je nejsilnějším projevem Boží lásky. Skrze křest jsme v důvěrném vztahu s Bohem, ale také i s ostatními Božími dětmi. Skrze křest nám Bůh říká: „Jsi můj, miluji tě a nikdy tě neopustím“. Stejně tak, jak v důvěrném vztahu s milovanou osobou se cítíme v bezpečí, tak křest nám dává jistotu, že nikdy nebudeme sami, navždy jsme Bohem přijati za vlastní.
Ať láska, kterou můžeme objevovat skrze křest, nám pomáhá vnášet do našich životů a do životů ostatních pokřtěných Boží světlo, které prosvětlí veškeré temnosti, zklamání, pády a těžkosti.
2. vánoční neděle, 5. ledna 2025
Apoštol Pavel v druhém čtení se dnes přimlouvá: „On ať osvítí vaše srdce“. Děla to proto, abychom pochopili velikost a množství Božích darů, kterými jsme štědře obdarováváni. Pavel jmenoval dary stvoření a života, víry a lásky, moudrosti a naděje. Opravdu, potřebujeme Boží světlo, abychom to všechno neustále objevovali a stále děkovali. Tak často zapomínáme na Boží štědrost. Jak často všechno bereme jako samozřejmost a nepřemýšlíme nad původem (a nad Původcem) darů a milosti.
Není náhoda, že jubilejní, svatý rok jsme zahájili o Vánocích, o svátcích Boží štědrosti? Rok, kdy si opět máme uvědomit, že jsme „poutníci naděje“. O Vánocích oslavujeme Boží lidství a štědrost, blízkost a dobrotu. Chtějme, jako poutníci, kteří jsou odkázaní na pomoc ostatních, kterých potkávají na cestě, objevovat bohatství a množství Božích darů, kterých se nám každodenně dostává. Nebuďme tvrdohlaví, jako ti, o kterých jsme slyšeli v evangeliu: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“.
Buďme svědky naděje, protože díky víře jsme přesvědčení, že není všechno ztraceno, že život není prohrou, že naše špatností a selhání nemusí determinovat život a pohled na sebe sama i na ostatní.
Mně v tom osobně pomáhá, když se modlím (a to nejenom při mši, ale také soukromě) modlitbu Pozdravení pokoje: „Nehleď na naše hříchy“. Jsem přesvědčený, že důvěrné opakování těchto slov nás povede k tomu, že se budeme na ostatní dívat pohledem plným naděje a odpuštění, a možná to někoho (konečně) přivede k tomu, abychom ostatní neodsuzovali či nepomlouvali. Nelaskavost nemusí determinovat naše vztahy, naše vnímání Boha a bližních. Pokud uvěřím, že Bůh ke všem je stejně laskavý a hojný, už nebudu muset ani závidět, ani kritizovat. Přiznat, že nejsem lepší než ostatní a přestat ukazovat na chyby ostatních je důkazem nejenom toho, že jsem zralým člověkem, ale také toho, že jsem člověkem zralé víry.
Buďme solidární a štědří ve víře, v naději, v touze po přátelství s Bohem i s ostatními lidmi. Buďme jako poutníci, kteří společně kráčejí, ruku v ruce. Vždyť máme stejného Boha a Přítele lidského rodu; našeho Bratra, Bohočlověka Ježíše. Tak jak to vyjádřil v básni Tolerance Svatopluk Karásek: „Tajemný Bůh tu žije inkognito s námi, / není zřejmý ani známý, skryl ho čas, / on nekřičí, neplení, neničí, / naší vinu nese za nás“.
