23. 10. 2022


Evangelium, které jsme před chvílí slyšeli, nás vede k dialogu se samým sebou a k hledání odpovědi na otázku: Kým jsem? Koho v sobě poznávám? Farizeje nebo celníka? Samozřejmě, první odpověď, která nás napadá: jsem jako ten celník. Nikdo z nás se nebude chtít přiznat, že to já jsem ten farizej. Od začátku textu cítíme, že je to negativní postava. Ježíš opět ukazuje na farizejské přetvářky, lži, sebeoslavování a namyšlenost. Co nás může zachránit před farizejským životem? Každodenní zpytování svědomí. Přesně tak, jak to dělal nešťastný celník - bil se v prsa a říkal: Bože, buď milostiv mně hříšnému. Je to nejkrásnější modlitba vyjadřující slabost a hříšnost; nejlepší projev lítosti: Bože, buď milostiv mně hříšnému. Každý den se musím podívat do svého svědomí a ptát se: všechno jsem udělal dobře? Nepromarnil jsem nějakou příležitost k dobrému skutku nebo slovu? Pamatuji, že jsem pouze slabý člověk, kterého jedinou ochranou je Boží spravedlnost, kterou nám připomíná dnešní první čtení: Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu. Zpytování svědomí není pouze součást příprav na svátost smíření. Je to každodenní duchovní cvičení, které nám pomáhá v duchovním zrání. Příkladem a povzbuzením ať je nám svědectví apoštola Pavla. Dnes jsme opět četli jeho duchovní závěť, kterou poslal Timotejovi. Apoštol ví, že za krátkou chvílí bude násilně ukončena jeho pozemská pouť a vyznává: Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Pán stál při mně a dal mi sílu a osvobodí mě ode všeho zlého. Jsou to dobré náměty, jak provést každodenní zpytování svědomí: bojoval jsem dnes se zlem, s pokušením? Snažil jsem se o duchovní růst? Pečoval jsem o víru? Žiju s vědomím, že Pán je při mně a že s jeho pomocí dokážu měnit život k lepšímu? Pokud pravdivě budeme odpovídat na tak položené otázky, zachráníme se před postavou farizeje, který je obrazem pýchy a nedůvěry v Boží milosrdenství a spravedlnost. Ať dobrý Bůh nás chrání před takovýmto smyšlením a chováním. Pamatujme: v životě je lepší být posledním, jako celník, a s vědomím své slabosti se bít v prsa, než být namyšleným a egoistickým farizejem, který o svém životě lže sobě samému a svému okolí. A jak dobře víme: lež má krátké nohy. Proto opakujme prosbu dnešní úvodní modlitby: Bože, rozmnož naši víru, naději a lásku! Držme se víry a dobrých předsevzetí, na příklad toho, že každý den budu dělat zpytování svědomí, abych se uchránil před farizejskou pýchou, tak jak to vyjádřil básník: Až dáme si to předsevzetí / Že nikdo nebude sám / Že vsadíme všechno na smích dětí / Smutek a pýcha zavřou krám.  
 

9. 10. 2022

Pokud nás něco opravdu zajímá, zaměstnává, baví nebo udivuje, dokážeme na tuto věc, nebo událost, pořád myslet. Může to být oblíbená skladba, zajímavá knížka, nějaký kulturní zážitek nebo objev krásného místa v přírodě. Samozřejmě nejedná se pouze o kulturní nebo přírodní zážitky. Takto nás samozřejmě může „zaměstnat“ druhý člověk. Zamilovaní, kteří nedokážou myslet na nic jiného jenom na toho, do koho se zamilovali. A zamilovanost není omezena věkem. Stejným zamilovaným pohledem se mohou na sebe dívat jak mládi lide, tak i dospělí, nebo na sklonku života. Jak milým povzbuzením jsou rodiče a prarodiče, kteří se zamilovaným pohledem dívají na své dětí nebo vnoučata. Nebo mládí lidé, kteří láskyplným pohledem projevují vděčnost svým rodičům. A co nám dnes vzkazuje sv. apoštol Pavel? Opět jsme se vrátili k jeho poslednímu listu, který z římského vězení poslal mladému Timotejovi: „Milovaný, mysli na Ježíše Krista“. Pavel pak popisuje svůj stav: „Právě kvůli němu trpím, jako zločinec v poutech“. Beznadějná situace: vězení, pouta, perspektiva blížící se popravy a Pavel nenaříká, nestěžuje si, ale myslí na Pána Ježíše a k tomu vybízí Timoteje. Dále pak píše: „Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat“. Není to nádherné svědectví člověka, který celý svůj dospělý život zasvětil Kristu, Božímu slovu a církvi? Pavel se ze všech sil snažil myslet na Ježíše, On byl středem jeho života. Pro něj žil a pro něj umíral mučednickou smrtí. Dokážeme takto soustředěně a obětavě myslet na Boha a na víru? Není náhodou někde na okraji našeho života a zájmů? Nejsme jako těch devět uzdravených malomocných, kteří se nevrátili k Ježíšovi a nepoděkovali mu? Ať Bůh nás chrání před nevděčností a před náhodným a okrajovým prožíváním víry. Proto jsme v úvodní modlitbě dnešní bohoslužby prosili: „Bože, dej nám svou milost, aby nás vždy předcházela a provázela“. Nelze se vydat na cestu za Bohem, pokud u Něj nezačneme. Bůh, který „jaksi a kdesi“ existuje, ale námi není poznán? Barokní básník a filosof mého rodného Slezska Angelus Silesius svou hlubokou víru vyjádřil takto: „Věz, Kristus je můj chléb i nápoj, pravda, slovo a život, stezka, vchod i místo poutníkovo“. Dokážu se ztotožnit a podepsat pod těmito slovy? 
 

2. 10. 2022


První čtení bylo vyňato z jedné nejméně známé knihy Písma sv., z knihy proroka Habakuka. Prorok žil a působil v 7. st. před Kristem. Bylo to jedno z nejtěžších období židovského království. Od roku 609 před Kr. vládl král Jojakim, za kterého vlády se šířil společenský chaos a nespravedlnost, odvrátil se od náboženské tradice, byl zapletený do politické kolaborace s nepřátelskými sousedy (na trůn byl dosazen egyptským faraonem Nékem a poddal království do babylonského područí, které vyústilo babylonským zajetím), královstvím se šířilo zlo. Proto před okamžikem jsme slyšeli svědectví proroka: „Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine. Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Můžeš se dívat na soužení, zpustošení a násilí, hádky a svár“. Nepřipomínají nám tato slova a situace židovského království současnou situaci u nás? Rozpolcená společnost, sváry, politický extremismus a populismus hraničící s národní zradou, místo držení se evropského společenství demokratických národů vyhlížení na východ, směrem k totalitnímu, lživému a agresivnímu Rusku. Tolik krát jsme slyšeli slova přísloví: „Těm, kdo si nepamatují historii, je souzeno ji opakovat“. Co dělali Židé? Bohužel, prohráli zápas o obnovu národní a náboženské tradice. Celý národ šel do babylonského zajetí. Ale přesto nepřišli o víru. Pamatovali na Boží příslib z dnešního prvního čtení: „Spravedlivý bude žít pro svou věrnost“. Přes všechna ponížení, neúspěchy a prohry se nevzdali a vrátili se do své vlasti. Mohli obnovit náboženskou tradici. Čekali, protože věřili, že Bůh je nemůže zklamat. Pamatovali, jak jejich předky Bůh vedl pouští a mořem, jak je osvobodil z prvního (egyptského) zajetí. Tak proč teď by jim neměl pomoci? Věděli, že musí být trpěliví, posilovali se vírou a nedali se odradit tím, že někteří z nich se vykašlali na Boha, na tradice, na víru a Boží zákon. Je to pro nás ponaučení, že i kdyby zlo mělo vyhrát nějaký politický nebo vojenský zápas, kdyby většina národa opustila rodné tradice, kdyby politické špičky se spojili proti celému národu, tak víru, kulturu, tradice si nadále můžeme předávat, i kdyby se to mělo dít ve velmi těžkých podmínkách. To zas si pamatujeme z moderních dějin, ale nejenom z dějin, současně mnozí křesťané si předávají víru uprostřed pronásledování a náboženské nesnášenlivosti. Apoštol Pavel nám dnes připomněl: „Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale ducha síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat víru“. Dnes jsme četli Pavlův druhý list Timotejovi a je to poslední list, který Pavel nadiktoval těsně před svou popravou a mučednickou smrtí. Je to jakási duchovní závět. Stařičký Pavel v římském vězení vybízí mladého biskupa Timoteje. „Oživ plamen Božího daru“. Měli bychom si tato slova opakovat každé ráno: Bože, pomoz mi oživit tvůj plamen, který byl mi dán prostřednictvím daru křtu. Dej mi sílu, abych překonal pokušení zakrýt víru. Pomoz mi oživovat víru, aby nebyla darem, který jsem svou lhostejností uhasil. Vždyť skrze víru mi přinášíš světlo, odhodlání, trpělivost a statečnost. Pán Ježíš nás v dnešním evangeliu ujistil, že kdo věří, dokáže nemožné věci. Ale nejedná se tady o nějaké nadlidské zázraky, ale o věrnost v maličkostech. Tak, jak ve své službě je věrný služebník z dnešního evangelia: „Jsem jenom služebník; udělal jsem, co jsem byl povinen udělat“. Sloužíme Lásce. Nemusíme se bát, ale musíme být vytrvalí a věrní. Kolik krát člověk promarní dar víry, protože nechce sloužit. Služba není dnes oblíbeným slovíčkem. Většina by chtěla poroučet, řídit, diktovat a nařizovat. Ale podřídit se, to už velmi těžko. Bojíme se ponížení, zesměšnění. Ale služba Bohu nevede k nějakému otroctví. Bůh nám nechce vzít svobodu. Václav Renč to vyjádřil slovy: „Pán, který ví a volá, aniž nutí“. On je tím, který chrání lidskou důstojnost a povolání lidí ke svobodě. Přece netrestá nikoho, kdo se od něj odvrátil. Netrestá nás za naši nevěrnost, lhostejnost, lenost. On trpělivě čeká a každou chvíli nám nabízí možnost obrácení, milost pokání a lítosti. V dnešním žalmu jsme slyšeli: „Jásejme Hospodinu, předstupme před něho s chvalozpěvy, písněmi mu zajásejme. Padněme, klaňme se, poklekněme před Hospodinem, před svým tvůrcem!“. S radostí pokleknout před Bohem. S radostí myslet na každodenní modlitbu, na Eucharistii, na četbu Písma, na skutky lásky, na každodenní pokání a na zpověď, na náboženské vzdělávání, na návštěvu kostela a modlitbu před svatostánkem, na střelní modlitbu během práce nebo v okamžiku únavy a vyčerpání. To jsou ty nejjednodušší prostředky, které „oživí plamen Božího daru“. Pak budeme jak ta hrstka spravedlivých, kteří, když viděli politickou a společenskou katastrofu židovského lidu, nezoufali, i když věděli, že přichází nejednoduchá doba, měli víru a důvěru. A proto v úvodní modlitbě dnešní bohoslužby jsme prosili: „Bože, smiluj se nad námi, zbav nás všeho, co tíží naše svědomí, a daruj nám i to, oč se ani neodvažujeme prosit“. Víra, modlitba a věrnost Bohu mají a dávají nám neuvěřitelnou sílu. Věříš tomu?