7. velikonoční neděle 2026
Domnívám se, že většina z nás má své sny, své plány, touhy, projekty. Nebo alespoň jsme je někdy měli. Bohužel, stává se, že čím jsme starší, většina snů se vytrácí, říkáme si, že nám stačí to, co máme, to co je, že chceme žít ničím nerušný život a nepotřebujeme žádné radikální změny. Možná občas zavzpomínáme na všechny naše plány, možná, že s úsměvem, možná s nostalgií, možná se slzičkou, že nic z toho, čeho jsme chtěli dosáhnout, se nestalo, nebo nám to někdo překazil, nebo jsme o to přišli naší leností. Je smutné vidět, když jsme (pod)průměrní, když už nemáme žádné cíle, když jsme přesvědčení, že nic dobrého, krásného, kouzelného nás v životě nepotká. A přece tomu tak být nemusí! Každý den nám, díky Bohu, přináší nové příležitostí.
Takovou příležitost měli apoštolové – jak jsme to uslyšeli v prvním čtení. Po nanebevstoupení Ježíše se vrátili do Jeruzaléma, do města, které pro ně bylo jakýmsi symbolem zklamání a neúspěchu. Však tady, v Jeruzalémě, většina z nich opustila svého učitele, kdy přišla hodina jeho utrpení. A přesto se vracejí do „horní místnosti“, do Večeřadla. Tam kde naposledy, na Zelený čtvrtek, u Poslední večeře, byli všichni pohromadě. Věděli, že jdou na místo, kde jim Ježíš odkázal: To čiňte na mou památku. Jdou na místo, kde jim jejich učitel umýval nohy, a dal příklad služebné lásky. Vracejí se na místo, kde se mohou vrátit k svým snům. A začínají se modlit. Ano, jako věřící máme ten důležitý dar, který nám pomáhá měnit naše životy: modlitbu. Kdybychom se jenom chtěli modlit.
Realizace každého plánu, projektu, snu vyžaduje píli, trpělivost, odhodlání, ale také pokoru a odvahu. Bez těchto ctností nikdy ničeho nedosáhneme. Důležité je, abychom „méně naslouchali svým strachům a více svým snům“ (z knihy Chlapec, krtek, liška a kůň). V úvodní modlitbě jsme vyznali, že (Ježíš) „nás neopouští, ale zůstává stále s námi“. A dnešním evangeliu jsme slyšeli Ježíšovu modlitbu, kterou pronesl během Poslední večeře a řekl: „Já prosím za ně; vždyť jsou tvoji“. Nemusíme se zbytečně bát, nemusíme podléhat neúspěchům, nemusíme si říkat: Já už ničeho nedosáhnu. Máme víru, která nám napovídá: On je s tebou, nejsi sám, nejsi odsouzený k neúspěchu. Proč? V druhém čtení nám odpověděl apoštol Petr: „Neboť na vás spočívá Duch Boží“. Je to Duch velikonočního vítězství. Ano, můžeme být (a jsme) následovníky a učedníky Vítěze. Proto hned na začátku dnešního žalmu jsme slyšeli jasné vyznání: „Hospodin je záštita mého života, koho bych se bál?“. Náš vynikající teolog a pedagog, vězeň komunistického režimu – Josef Zvěřina – napsal: „Máme veliké povolání budovat v Tvém Duchu civilizaci lásky, kulturu srdce“. Naše společnost teď sleduje nechutné (a nekřesťanské) zacházení s příležitostí ke smíření, k uzdravení minulosti. Místo toho, abychom s odvahou přijali výzvu k dialogu a spolupráci, slyšíme pouze nacionalistické a xenofobní slogany, které místo toho, abychom společně spěli k odpuštění a uzdravení, vyvolávají zbytečný a neopodstatněný strach. A tak jasně vidíme, kdo jsou v naší společnosti obchodníci se strachem a ne budovateli „kultury srdce“. Před více jak 60 lety (v roce 1965) polští biskupové napsali německým biskupům list se slovy: „Odpouštíme a prosíme za odpuštění“. Tato věta představovala odvážné gesto usmíření, kdy polští biskupové nabídli odpuštění za nacistické zločiny a zároveň požádali o odpuštění za poválečné odsuny Němců z Polska. Tato slova psali ti, kteří na vlastní kůži zažili hrůzy války a okupace. Tomu říkáme „kultura srdce“. Tomu říkáme mít sen, který jde uskutečnit, i přes všechen odpor a nelidskost. Hned se nám může vybavit známy proslov Martina Luthera Kinga „Měl jsem sen“, kdy tento silně věřící kazatel vyjádřil touhu pramenící z křesťanského pohledu na život, že lidé nebudou hodnocení a „posuzováni podle barvy své kůže, ale podle kvality charakteru“.
Chtějme mít sen, že láska vždy bude silnější než nenávist, že lidskost vždy bude spojena se společenstvím církve, že mezi námi nebude mít místo pohrdání, netolerance a nelaskavost. Chtějme mít sen, že „kultura srdce“ má smysl a má význam, jak pro nás, tak pro budoucí generace. Chtějme to vše uskutečňovat v síle Toho, který „je stále s námi“.
3. neděle v mezidobí 2026
Během dnešních biblických čtení jsme několikrát slyšeli o galilejském území. Když se podíváme na současnou mapu Izraele, tak je to severní část státu, od údolí řeky Jordán a Galilejského jezera až po hranice s Libanonem. Za dob Ježíše toto území nemělo dobrou pověst mezi ostatními obyvateli izraelského království a okolních krajin. Bylo to území politických radikálů (Zélótů), kteří chtěli militantní cestou osvobodit Izrael od římské okupace. Nejznámějším počinem zélótů bylo protiřímské povstání a následně kolektivní sebevražda v pevnosti Masada u břehů Mrtvého moře (v roce 73). Ale nejenom političtí radikálové tvořili nepříliš oblíbenou sociální mozaiku Galileje. Byl to region, kde se setkávaly obchodní cesty, mísily se jazyky, kultury, náboženské směry, galilejská města byla místem, kde útočiště hledali různí lotři, trestanci a také bylo místem, kde vzkvétala prostituce. Pokud si pamatujete kázání z minulé neděle, tak víte, že velmi podobný obraz jsme si řekli o řeckém Korintu. A teď, když už jsme si trošku přiblížili obraz místa, možná trošku líp budeme chápat smysl věty z prvního čtení: „(Galilejský) lid vidí velké světlo“. Víme, že světlo bylo pro Židy znamením Boží blízkosti a přítomnosti. Ohnivý sloup je provázel během cesty z Egypta do Zaslíbené země. Oheň a světlo bylo (a je) jedním z nejdůležitějších náboženských symbolů Židů, ale také nás – křesťanů. „Velké světlo“. Ježíš o sobě řekl: „Jsem světlo světa“. V Galileji, na místě rozdílů a neshod, na místě hledání cest a užívání života, Ježíš začíná své veřejné působení a říká: „Obraťte se – změňte se – čiňte pokání – kajte se – upravte svůj život“. Na první pohled – šílený nápad. Tady, v Galileji? V tom kotle politických a náboženských směrů, tady, kde nikdo neví, co bude zítra, tady, kde se každý snaží zachránit svůj život před římskými okupanty, židovskými radikály a partyzány, před nenasytnými výběrčími daní, tady, kde většina lidí žije ze dne na den? Ježíš vstupuje do toho nepříliš příznivého prostředí a tady začíná jeho dobrodružství. Ano, Bůh často vybírá cesty, které se nám jeví jako nepochopitelné, nepřijatelné, nenormální. Proč Ježíš nezahájil své působení někde jinde? V klidnějším prostředí, mezi pokojnějšími lidmi, v prostředí, které bylo víc nakloněné tradicím, dodržování pravidel, víc mystické. Bůh vstupuje tam, kde vládne chaos, nepokoj, nejistota, beznaděje. Přináší pokoj, jistotu a naději. Po nás chce, pouze – nebo až – obracení, změnu života. Chce, abychom se nebáli změny, tak jak to vyjádřil dnešní žalm: „Hospodin je mé světlo, koho bych se bál?“. Ježíšovo slovo, ale také jeho pohled a vlídnost, tak silně oslovily rybáře Petra, Ondřeje, Jakuba a Jana, že když jej spatřili a uslyšeli, „hned nechali sítě, nechali loď a následovali ho“. Ježíš pak „chodil po celé Galileji a hlásal evangelium“. Stejné poslání měl apoštol Pavel, když psal Korinťanům: „Kristus mě poslal kázat radostnou zvěst“. Radostnou zvěst, ne zvěst strachu, ponižování, nepřijetí, zvěst rozkolů. Však už Pavel napomínal Korinťany, aby byli jednoho smýšlení. Není to jednoduché. Sami víme, kolik rozdílných názorů ovládá naši společnost. Lékem na to je Boží slovo, evangelium, radostná zvěst. Prožíváme dnes Neděli Božího slova a v úvodní modlitbě jsme prosili, „abychom zůstávali stále spojeni“ s Ježíšem. S tím, který se nebál vstoupit na neklidné území Galileje, protože věděl, že tamější obyvatelé nejvíce potřebují světlo jeho slova. On také zná naše „osobní Galileje“, životní oblasti, kde se necítíme dobře. A proto se každodenně vracejme k Božímu slovu a světlu, které pro nás z něj vyzařuje.